Příběhy z lovu

vše o lovu

Re: Příběhy z lovu

Příspěvekod Petřík » úte 17. črc 2012 7:18:56

Od doby, kdy jsem si pořídil novou zbraň (CZ550 Varmint) jsem začal lovit pouze šouláním, které v současné době považují za top a měnit nehodlám (pokud fyzická kondice dovolí).
Rád bych se pochlubil se zážitky a prvními úlovky, které se doufám nikdy nevytratí z moji mysli. Nelovím na velké dálky, ale moje vzdálenost, na kterou jsem schopen vystřelit se s příchodem nové zbraně (po tréninku do papíru) zvětšila o dobrých 75%. Na svůj první úlovek jsem ale čekal dlouhou dobu! Do lesa jsem chodil i 5x za víkend, ale možnost zodpovědného lovu se nenaskytla. Lovecké štěstí při mně nestálo dobrých 5 měsíců, ale pak to přišlo.
Jeden lednový podvečer, kdy teplota na teploměru klesla hodně po bod mrazu, jsem se vydal na obhlídku revíru. Přes celý týden, který jsem věnoval zdolávání zkoušek ve škole jsem se na tento okamžik těšil. Obcházel jsem krmelce, pozoroval vytahující srnčí zvěř a užíval jsem si krajinu zahalenou do bílé sněhové peřiny. Pomalinku se začínalo šeřit a Já jsem se vydal směrem k domovu s tím, že druhý den půjdu obeznat liščí spády a ochozy černých rytířů.
Pomalinku šoulám podél lesa a pozoruji louku, přes kterou vede polní cesta. Místní zemědělci již odstranili z cesty sníh, který nyní vytvořil sněhové mantinely vysoké dobrých 30 cm. Došoulal jsem na kopeček, ze kterého mám krásný výhled na velký úsek cesty, kromě nejnižšího místa, kde mně vadí menší terénní nerovnost. Dalekohledem pozoruji louku i s polní cestu, nikde nic. Rozhodl jsem se vykonat potřebu, otočím se tedy zády k cestě a konám. Najednou slyším nějaký zvuk, který přichází od cesty. Pomalinku se otáčím, ale nic nevidím. Otočím se na druhou stranu a na cestě vidím kunu, která vyhrabává něco ze zmrzlé země. Co teď? Kuna na cestě, pták v ruce a skoro plný měchýř. Urychleně dokončuji potřebu, opatrně beru flintu z ramene a otáčím se. Kuna mě odhalila a přeskakuje sněhový mantinel, kde mizí. Flinta v rameni a kuna nikde. Vyčkávám, zda se někde neobjeví. Marně. Flintu odkládám na rameno, zapínám kalhoty a najednou vidím, jak kuna utíká přes louku do protějšího lesa. Flintu posazuji opět do ramene a snažím se najít cíl v puškohledu, což se mi podařilo. Kuna ale běžela dost zešikma, nebyl jsem si jist přesnou ranou a prst jsem sundal ze spouště. Kuna se najednou stočila (do teď nevím proč) a běží přímo ode mě. Teď nebo nikdy! Křížek umisťuji na zátylek běžícího predátora, přestávám dýchat a mačkám spoušť. Kulová rána přerušila lesní ticho, přebíjím a snažím se zorientovat. V puškohledu hledám nějaké stopy po úspešném zásahu, nebo alespoň běžící kunu. Nikde nic. Konečně si tedy zapínám kalhoty, které se nacházejí skoro u kolen a vydávám se směrem k předpokládanému nástřelu. Směr nástřelu jsem trefil a po 88 krocích jsem uviděl zhaslou kunu skalní. Opět si přehrávám celý lovecký zážitek, umisťuji úlomek za hranu beranice a fotografuji. Toto je prosím můj první úlovek s CZ550 Varmint, který od té doby je mým nenahraditelným pomocníkem:
Obrázek

Nakonec jsem se vracel po stopách zpět a zjistil, že kuna vylezla z roury v nejnižším místě cesty - proto jsem ji přehlédnul při prozkoumávání louky dalekohledem.
Hltám všechny informace ohledně střelby na delší vzdálenosti. Omlouvám se za svoji "nenažranost"!
Uživatelský avatar
Petřík
 
Příspěvky: 80
Registrován: úte 17. črc 2012 4:33:46

Re: Příběhy z lovu

Příspěvekod Petřík » sob 21. črc 2012 6:02:50

Dvojitý úspěch.
Od doby, kdy jsem ulovil kunu skalní uplynulo několik měsíců. Já začal trávit v honitbě více a více času s varmintem a zanedbával ostatní flinty. Jednou za čas jsem z hlavně vyprášil pavouky kontrolní ranou, získával více jistoty na pomalu se blížící lov srnců a věřil, že se mi podaří ulovit srnce jednorožce, kterého jsem několikrát potkal při mém toulání revírem.
Květnové ráno, první den lovu srnců a Já pomalinku šoulám vysokou, rosou promočenou trávou. Najednou ve vzdálenosti větší než 200m pozoruji 3 kusy srnčí zvěře. Světla již je dostatek a poznávám svého dávno obeznaného srnce. Vítr mám dobrý, srnčí pomalinku zachází za terénní nerovnost a Já využívám příležitosti dostat se blíže. Srnčí jsem nadešel na vzdálenost 50 m a obeznal další dva kusy. Mám tu tedy lovnou jedničku, jednu mladou a jednu starou srnu. Opatrně rozkládám dřevěnou trojnožku, opírám zbraň a mířím na srnce „jednorožce“. Vyčkávám, až se srnec mírně natočí. Stalo se, odjišťuji a ihned na to jsem se rozhodl zajistit. Nejsem nijak pověrčivý, ale vrátit se první den lovu srnců s úlovkem považuji za „nadrženost“ a nerad bych si patrony myslivosti a lovu poštval proti sobě. Zbraň jsem tedy vrátil na rameno, sedl do mokré trávy a pozoroval srnčí rodinku při východu ranního sluníčka. Tato dnešní zdrženlivost v lovu byla podle mého začátek velmi vydařené 3 měsíční lovecké sezóny, kdy se mi podařilo ulovit 3 srnce „jedničky“ a 5 lišek. I když začátky mě stály hodně nervů!
První červnový týden a Já z důvodu povinností teprve podruhé vyrážím do honitby. Některé louky již jsou pokosené a Já se tedy rozhoduji pro ranní lov lišek. Za šera jsem se posadil na stoličku u jedné rozsáhlé a nepřehledné louky. Předpokládal jsem výskyt lišky, protože louka sousedí s velice hustým a zarostlým lesem. Čekal jsem do rozednění, ale skoro nic jsem na louce neviděl. Pouze jeden silný šesterák proháněl slabšího srnce a zajíci vykonávající ranní hygienu. No nic, jedeme jinam. Po 10 minutách jsem se již procházel v jiné části honitby, kde se nacházela menší pokosená louka. Tuto část revíru mám velice dobře obeznanou, protože zde trávím nejvíce času. Pamatuji si nejdůležitější rozměry luk, vzdálenosti mezi osamělými stromy a znám všechny ochozy zvěře. Pomalinku postupuji po cestě, po levé straně se nachází mírně zakřivená pokosená louka. Najednou na louce vidím pohyb a obeznávám lišku, která loví myši. Řekl jsem si, že se potřebuji dostat o několik metrů dále, abych mohl střílet a zároveň se přiblížil k mé ONV. Opatrně lezu po kolenu, zbraň držím v levé ruce a pomalinku cítím začínající loveckou horečku. Konečně jsem se dostal na místo, odkud se mohu lišku pokusit ulovit. Liška po louce běhá v kolečku, chytá jednu myš za druhou a Já přemýšlím jak vytvořit ideální střelecké podmínky. Postavit se a střílet z trojnožky považují za riskantní, neboť se nacházím ve volném terénu. Pomalinku z brašny vyndávám harrisky, sundávám řemen a nasazuji je. Liška je stále zabavena množstvím potravy a mého pohybu si nevšímá. Vzdálenost odhaduji na 170m, opatrně se připravuji ke střelbě. Je to moje první zkušenost s lovem z této pozice, mířím a ranním tichem zazní výstřel. V puškohledu vidím lišku, jak nehnutě leží na nástřelu a zároveň slyším tvrdý úhoz. Nechybil jsem! Lovecká horečka je v plném proudu, trošku se mi klepou nohy, sedám si a do komory pro jistotu dávám další náboj. Sleduji místo kde leží liška, ale najednou se liška postaví a běží! Co teď? Jsem tak zmatený, že na další výstřel se nezmůžu a sleduji, jak zabíhá do zarostlé strouhy potoka. Od výstřelu uplynulo několik minut, toto jsem vůbec nečekal. Trojnožku nechávám na místě a obloukem se vydávám na nástřel, který jsem našel bez nejmenších problémů. Všude spousta syté barvy a pobarvená stopa směřující k potoku. V hlavě mi kolují dvě varianty dalšího postupu. Pes nebo sólo práce? Z časové náročnosti varianty jedna volím ihned variantu dvě a postupuji pomalinku po pobarvené stopě. Zbraň mám připravenou v rukou, puškohled nastavený na nejmenší přiblížení a pomalinku zacházím do vysoké trávy. Najednou se přede mnou objevila liška, která bez menších problémů vyskakuje zpět na louku a utíká pryč. Vidím, jak za sebou něco táhne a po 30 metrech se zastavuje, kde její trápení ukončí další výstřel. Výstřel z volné ruky, který prošel přes obě lopatky byl ten poslední, který zaslechla. Pro jistotu okamžitě přebíjím a pomalinku se vydávám k lišce. Na těle lišky (pes) jsem našel 2 rovnoběžné střelné kanály, které byly vzdáleny pouhých 7cm od sebe. První střela, kterou jsem na lišku poslal prošla 5cm za lopatkou, výškově střed těla. Zároveň byla otevřena břišní dutina a liška za sebou táhla metr a půl střev. Druhá střela, jak jsem již psal prošla oběma lopatkami. Ze zbraně jsem sundal bipod, nasadil řemen a udělal povinnou fotodokumentaci.
Jak si tak fotím uprostřed louky, z nedalekého lesíčka vychází srnec který mě okamžitě zpozoroval. Pohledem přes dalekohled zjišťuji, že se jedná o paličkáře, kterého jsem již zpozoroval před začátkem lovu srnců. Srnec stojí na ostro ve vzdálenosti 80m, kouká na mě a v klidu přežvykuje čerstvou trávu. Po 5 minutách, kdy jsme koukali z očí do světel se otáčí a zachází do lesíka. Lesík není hustý, tak pozoruji jak pokračuje po velkém ochozu k druhé louce. Lišku jsem pověsil na strom s tím, že ji vezmu domů a vyzkouším vlečku. Balím všechny věci a vydávám se za srncem ,kterého jsem se pokusil nadejít. Po zhruba půl kilometrovém oblouku vidím srnečka, který stojí uprostřed posekané louky. Vzdálenost přes 200m, potřebuji se dostat blíže. Využívám terénní nerovnosti, srnce jsem nadešel a vzdálenost odhaduji na 120m. Nastává problém, protože trojnožku jsem nechal kousek od místa, ze kterého jsem lovil lišáka a místní terén neumožňuje použití bipodu. Zvolil jsem tedy střelbu v leže, ale pod zbraň jsem umístil tašku s dalekohledem. Srnec se krásně stočil a prosluněným ránem zazněl 3 výstřel. Slyším jasný úhoz a v puškohledu sleduji srnce, který jako „vypojený ze zásuvky“ ladně dopadá na pokosenou louku. Přebíjím, srnce pro jistotu pozoruji přes optiku a čekám 15 minut, během kterých si znovu přehrávám dnešní lovecké zážitky. Ze země sbírám všechny mé věci a pomalinku se přibližuji k srnci. Když jsem několik metrů od srnce, tak srnec těžce zvedá hlavu a kouká na mě. No dopr...!! Co se to dnes děje? Přistupuji k srnci a pomocí nože okamžitě ukončují jeho trápení. Po tomto činu jsem se rozklepal takovým způsobem, že jsem se musel posadit vedle srnce. Pořád dokola přemýšlím kde je chyba, co se dnes stalo. Vstřel neznatelný a výstřel velikosti padesátikoruny několik cm za lopatkou. Při vyvrhování vidím rozstřelená játra, všude spoustu barvy .
Fotografie z onoho rána:
Obrázek
Skutečná vzdálenost (měření pomocí map na internetu):
Liška: Odhad – 170m, Skutečnost – 185m
Srnec: Odhad – 120m, Skutečnost – 140m

Několik dní jsem řešil co se to ráno stalo. 2x jsem vystřelil na zvěř, které vždy zůstala na nástřelu – ale nezhasla.

Další týden jsem problém odhalil.
Našoulal jsem lišku, která byla vzdálena 80m a vystřelil jsem po ní. Slyším úhoz kule, liška mrskla oháňkou a odskočila za keřík. Po 10 minutách jsem přišel na nástřel, kde byla velice sytá barva – ale liška nikde. Pobarvená stopa vedla do nedalekého lesa napříč posekanou loukou. Se psem jsme prohledávali okolí dobrou hodinu a lišku nenašli.

A teď tedy rozuzlení problému. Všechno jsem lovil náboji S&B se střelou Sierra, se kterou mi zbraň střílí 1/2MOA. V současné době lovím s Nosler Partition, zvěř zůstává maximálně do 10 m od nástřelu.
Teď už vím, že S&B Sierra není vhodná na lov do 200m – přesnost vynikající, ale jinak zklamání. Nikomu nepřeji, aby musel zažít podobné zážitky jako Já.

Co se týče srnce jednorožce. Byl uloven koncem června, zažil jsem jeho lovem spoustu nádherných zážitků a nakonec se mu stala osudná „neznalost“ místa, kde jsem ho nikdy předtím neviděl.
Výstřelová strana, 150m, .308Win, Nosler Partition z produkce muničky Hirtenberger:
Obrázek
Trofej:
Obrázek
Hltám všechny informace ohledně střelby na delší vzdálenosti. Omlouvám se za svoji "nenažranost"!
Uživatelský avatar
Petřík
 
Příspěvky: 80
Registrován: úte 17. črc 2012 4:33:46

Re: ŠTĚPÁNSKÝ HON

Příspěvekod Petr » čtv 09. srp 2012 11:49:22

Můj zážitek, kdy došlo ke zranění černou zvěří se udál před 8. lety na Štěpána. O toho dne uteklo už hodně vody, ale jak si pročítám a slyším stále nové příhody, nedá mi to a musím to napsat.
V našem sdružení je 26.12. tradičně poslední hon, který zakončuje naši hlavní loveckou sezonu.. O tento hon bývá veliký zájem, kdy se jak střelci tak honci mohou po vánočních svátcích, kdy jen jíme a sedíme u televize, trochu protáhnout po honitbě a shodit nějaké to kilo, které jsme o vánočních svátcích nabrali.
Rána jsem se už nemohl dočkat. Jen jsem prohodil několik vět s manželkou, kde jsme se domluvili na odpolední návštěvě u mých rodičů. Pak rychle obléknout, vzít flintu a zajít pro mého jagdteriéra Dana a autem dojet do sousední obce, kde jsem v honitbě členem. V osm hodin byl sraz, kde proběhl nástup všech zúčastněných a pak následoval odjezd do části zvané Jeleňová. Zde mají cvičiště služební psi. Potkávám se tam s kolegou myslivcem Zdeňkem. Zdravíme se a hned mi
praví: ,,Divočáci mají čerstvě přejité pole, kde byla do sklizně zasetá kukuřice. Černou zvěř nemáme stálou celý rok. Vyskytuje se hlavně od zasetí do podzimní sklizně. Se Zdeňkem se rozloučím poděkuji za informaci a odcházíme k místu začátku první leče zvané Javoří. S hospodářem se domlouvám, že psy necháme na řemeni a první leč jen projdeme, abychom nenarušili druhou pod Nivkou, která sousedí s tou první. Jestli tam bude liška, tak na vyhnání to bude stačit. To jsme ještě netušili co se ale stane. Honci se rozmístili na šířku daného úseku a čekáme na obstavení leče střelci. Po krátké pauze zazní signál :,, Začátek leče.‘‘ ,,Konečně, jdeme.‘‘ Procházíme vysokým lesem, na který navazuje příkrý svah velikosti obdélníku asi 270x110 m. Levá část byla zalesněná, asi patnáctiletým smrkovým porostem. Zbytek byl zalesněn později. Nebylo již potřeba využívat, tak mladé smrčky vyčnívaly z vysoké trávy. Asi v půlce leče zazněl pode mnou výstřel. Nepoznal jsem jestli je to kulová nebo broková rána. Tak jsem si myslel, že na střelce s největší pravděpodobností šla liška. Sejdeme ze svahu za potůček, kde byla řada lovců a už vidím, že neleží liška, ale náš host ulovil lončáka. Nastává vzrušená debata, kterou následně utišují naši vedoucí honu. ,,Chlapi jsou tam další prasata, buďte zticha. Střelci zůstanou stát a honci leč znovu obejdou a proženou ji pořádně.‘‘ Dlouho neváháme, dáváme dohromady honce a jdeme znovu leč obejít a protlačit stejným směrem. Po rozmístění pouštím svého jagoše s povelem:,,Hledej.‘‘ Netrvá to ani minutu a už slyším hlášení z levé strany. Tak našel je. Jenže se stále nic neděje. Povzbuzuji honce, kterým se asi moc k divočákům nechtělo a volám na ně:,,Běžte.‘‘ Okamžitý účinek, začaly padat výstřely pod námi. Pak z leva směrem ke mně vyráží tlupa černé zvěře. Vede je bachyně následována selaty a za nimi můj pes. Probíhají pode mnou, kde se snaží uniknout do boku leče. Nahazuji brokovou kozlici do ramene, ale vidím jen vlnění trávy a občas se mihne hřbet zvěře. Nedalo se s jistotou vystřelit. Po mém selhání naštěstí další host Ondra uloví jedno sele. Výstřely utichnou. Protože s honci jsme zůstali stát, asi uprostřed leče, volá na mne zespodu kolega Milan:,, Máš pod sebou divočáka, kterého jsem z mého místa díky vysoké trávě neviděl. Najednou se po stopní dráze uprchlé tlupy vrací můj pes Dan. Povzbuzen probíhajícím honem dávám znovu povel:,,Hledej.‘‘ Okamžitá reakce, ale místo očekávaného hlášení, se jen ozval nářek mého psa. Neváhám a běžím k němu. Doběhnu asi na čtyři metry a vidím, jak sedí natočený levým bokem ke mně a na hrudníku má oranžový flek. Okamžitě mi dojde, že mám zraněného psa a to jsem ještě netušil, jak je to vážné. Najednou za zády zaregistruji pohyb unikající černé zvěře. Bez zaváhání zamířím kozlicí do malého průseku mezi smrčky a vystřelím na kance, který okamžitě mizí v hustém porostu. Po výstřelu se otáčím a rychle dobíhám k Danovi. A to co uvidím, nepřeji zažít žádnému kynologovi. To oranžové nebyla roztržená svalovina, jak jsem si myslel, ale byly to jeho plíce, které mu z rány mezi žebry asi na čtyři prsty vyjely z hrudníku ven. Viděli jste někdy, jak fungují plíce ještě živému zvířeti? V tu chvíli mi bylo hrozně. Co mám dělat? Vzít zbraň a ukončit to jeho trápení. Takové zranění nemůže přece přežít. Chvilka váhání .To nemůžu přece udělat, co by jsem řekl doma mým dcerám. Že jsem jim zastřelil psa se kterým vyrůstaly. Vybavuje se mi první den, kdy jsme ho jako malé štěně dovezli. Jelikož byla ještě venku zima, tak jsem ho dál do sklepa do kotelny. Když jsme byli všichni pohromadě bylo vše v pořádku, ale jakmile jsme odešli, tak to začalo. Začal tesknit! Ráno jsme měli jít do práce. ,,Takto se nevyspíme,‘‘řekl jsem si a vzal ho nahoru, že bude s námi spát v ložnici s dětmi. A byl klid. Jen jedna loužička, o které manželka neví, ale vyspali jsme se. Další noc ve sklepě už nebyl problém žádný .Rychle se ale vracím do reality,,Musím něco udělat,‘‘vysvlékám kabát, položím do ní Dana, plíce vracím do hrudníku a ucpu ránu kapesníkem. Vezmu ho do náruče a jdu ze svahu dolů. V tom na mě volá jeden z honců:,,Tady ho máš.‘‘ Ležel tam asi 70 kg sekáč. Jeho páráky byly dlouhé jen 3 cm! A to stačilo, aby způsobil takové zranění. Dojde ke mně kolega Petr. Říkám mu:,, Jedu k veterinářovi, pokusím se zachránit psa. Vezmi si moji kozlici, pozor je nabitá!‘‘ Sejdu ze svahu ke střelcům a ptám se jich, kdo má auto. Nabídne se Jaroslav, že mě tam doveze. Bez zdržování sedáme a jedeme do okresního města k veterinářovi. Naštěstí mám u sebe mobilní telefon a volám mu, že mám problém a potřebuji pomoc. K mému zděšení veterinář je na sjezdovce a lyžuje.I když ten den nebyla ještě sněhová pokrývka, na sjezdovce pomocí umělého zasněžení, ale ano. Prosím ho o pomoc, že je to vážné. Nakonec že přijede, ale musím chvilku počkat. Doba než přijel mi připadala jako celá věčnost. Viděl jsem jak Dana ztrácím před očima. Začal být čím dál víc malátný, bunda už byla nasáklá jeho krví. Před příjezdem veterináře nejspíše ustoupil šok a tím Dan začal pociťovat víc svoji bolest. Najednou mi chytil do mordy jednu dlaň, při vysvobozování dlaně mi pokousal i druhou ruku. Kdyby to udělal zdravý pes, asi by měl velký problém, ale v tomto případě jsem se jen snažil vysvobodit z jeho skusu a utišit ho. A to se nakonec podařilo.
Naštěstí dorazil veterinář i se sestrou. Po vstupu do ordinace jsem dal psa na stůl, v tom mi zabylo horko. Nejspíš tam ještě chvíli stát, ležel bych také. Ulevilo se mi po sklenici vody. Po prohlédnutí mého psa a mých dlaní mě poslali sednout do čekárny. Veterinář řekl, že je to těžké zranění. Nevím jak dlouho operace trvala, odhaduji asi dvě hodiny. Pro mě ale neskutečná doba. V tom se otevřely dveře a vešel veterinář a pravil:,, Pes žije a jestli přežije noc, tak má šanci. Má poraněnou plíci o 1 cm minul párák Danovo srdce.‘‘ Domluvili jsme se na případné další návštěvě.
Jaroslav mě konečně pozdě odpoledne dovezl k našim, kde jsem přenesl ještě spícího Dana. Místo posezení s rodinou sedám do auta a jedu znovu do města, tentokrát s mými poraněnýma rukama na ošetření do nemocnice. Po vyprávění co se mi stalo, ošetřující jen nechápavě kroutil hlavou. Jak to bývá po pokousání, že budou potřebovat vyšetření mého psa , které jim budu muset dovézt. Cestou domů se ještě zastavuji na naší lovecké chatě, kde v rychlosti povídám o tom co se mi všechno dneska přihodilo. Ale táhne mě to za mým psem. Tak se rychle loučím a jedu k rodičům, kde už probuzeného, ale téměř bez života odvážíme Dana domů. Udělal jsem mu provizorní lůžko v naší koupelně, kde jsme se snad celá rodina tisíckrát chodili dívat a snažili jsme se ho trochu povzbudit, aby to nevzdával. Bezesná noc, kdy jsem nemohl usnout, protože se stále všechny zážitky předešlého dne vracely. Konečně nastalo ráno. Okamžitě běžím do koupelny. Otevírám dveře s obavou co uvidím. Při pohledu na sedícího Dana ze mne padá taková tíha, která se nedá popsat. Noc má za sebou a je vidět výrazné zlepšení zdravotního stavu. Léčení trvalo kolem měsíce, následovalo několik dalších kontrol a ošetření, byly nasazeny antibiotika, ale komplikace naštěstí žádné nenastaly. Jen to stálo hodně peněz. Ale nelituji ani koruny. I když má i svoje chyby za ty prožité dny mi přinesl spoustu loveckých zážitků. Jen podotýkám, že po ukončení léčby se asi za měsíc podílel na společném honě na dalším úspěšném lovu na černou zvěř.
Závěrem bych chtěl poděkovat všem, hlavně veterináři Alešovi, členům našeho MS a všem známým kolegům, kteří mě nějakým způsobem podpořili.
K útoku toho sekáče nemám žádné vysvětlení. Proč k tomu došlo? Nesnažil se uniknout. A příležitost k tomu měl. Protože leč byla jen obstavená a na krátkou dobu byl hon přerušen. Bylo vidět, že doslova na někoho čekal. Buď na mne, nebo na mého psa. Určitě už měl nějakou zkušenost z podobných loveckých akcí a uměl se bránit. Co vím, tak nebyl zraněný. Příčinou jeho agresivity mohlo být i probíhající chrutí černé zvěře, proto byl asi s tlupou. Po tomto zážitku necítím k černé zvěři nenávist, ale vzbuzuje u mne veliký respekt. Nechci zde znovu vyzdvihovat problém s přemnoženou černou zvěří. Jen chci poukázat, že je to člověkem, který jako vetřelec vstupuje do přírody a tam dobře narazil na tuto rytířskou zvěř, která se nebojí lidem postavit. Mám jen obavu, že podobných případů s útoky černé zvěře bude v budoucnu jen přibývat. Proto se obracím hlavně na myslivce, aby max. dodržovali všechny zásady bezpečnosti při lovu této jedinečné, ale nebezpečné zvěře! Hlavně mít vždy někoho spolehlivého při sobě, kdo okamžitě nějakým způsobem pomůže. V Africe lovce jistí profilovec! Provádět sám dosled postřeleného divočáka v noci v houštině, kukuřici je podle mne sebevražda. Mějte na paměti, že nejdete lovit zajíce. Doufám že se to nikdy nestane. Ale může se přihodit, že bez pomoci se někdo z nás po setkání s černou zvěří již nemusí vrátit domů živý.
P.V.
Přílohy
Dan.jpg
Petr
 
Příspěvky: 68
Registrován: pon 11. čer 2012 22:20:14

Re: Příběhy z lovu

Příspěvekod Petřík » čtv 09. srp 2012 19:31:45

Při čtení posledního příspěvku jsem se necítil vůbec dobře, ale jsem rád, že to nakonec dobře dopadlo. Sám mám také psa, bez kterého si nedovedu představit myslivecký život. Doprovází mě většinou na každém lovu a občas zachraňuje co my myslivci zmastíme. Je to větší plemeno, konkrétně ohař.
Pokud ho beru na hon, tak ho pouštím zásadně v přehledných lečích (vysoký les, malý remízek) a nikdy ho nepustím u houštiny, protože nikdo v dnešní době nemůže s jistotou určit místo, kde je zalehlá černá zvěř.
Stal se mi taky jeden nepříjemný zážitek, při kterém pes stál tváří v tvář divočákovi. Obeznali jsme houštinu, ve které byla černá zvěř. Pozval jsem si na tento lov svého dědu, kterému jsem svěřil brokovou kozlici, vybavil jednotnými střely a sám jsem si vzal pouze brokovou jednušku a 3 brenneky. Psa jsem měl uvázaného na řemenu a seděl mi u nohy. Všechno probíhalo nádherně, bezvětří, proletující sníh a nádherné ticho. Stál jsem na kopečku, pod sebou jsem měl lesní potůček, který navazoval na malou houštinu. Nad houštinou vede ochoz, na který jsem ale neviděl.Ten vedl přímo na mého dědu a kamaráda, který stál poblíž. Pomalinku jsem začal slyšet honce, kteří opatrně bez halekání procházeli houštinu. Občas bylo slyšet prasknutí větve, nebo naříkání na hustotu houštiny. Pes seděl stále u nohy, byla na něm patrná lovecká horečka, protože se celý klepal. Najednou honci hlásili: "Divočák, na ochoze" a v tom okamžiku padla broková rána a do potoka se svalil lončák. Všechno jsem kontroloval pohledem přes mířidla a najednou se divočák pomalinku začal zvedat na nohy, tak jsem vystřelil. Jasný zásah, divočák zůstal ležet pod břehem. K potoku to bylo dobrých 25 kroků, divočáka jsem neviděl protože ležel pod vysokým břehem. Lovecká horečka mého psa přerostla nad limit a začal bláznit takovým způsobem, že mi přerval kožený řemen a běžel na nástřel. Volal jsem na něj, ale bez jakékoliv reakce. Zastavil se nad místem, kde měl divočák ležet a hlásil. To trvalo dobré 2 minuty a najednou vidím, jak ze strouhy potoka vyskočil divočák, máchá hlavou nahoru a dolů před mým psem. Co teď? Střílet nejde, protože se tam motá můj pes. Okamžitě jsem začal slézat kopec a chci běžet na pomoc psovi, který se 2x vyhnul útoku divočáka, ale pořád na něho doráží. Nevěděl jsem co mám dělat. Konečně jsem byl pod kopečkem, pes se potřetí vyhnul útoku a odbíhá kousek dál. Teď nebo nikdy! Vystřelil jsem svůj druhý náboj, s divočákem to pouze trošku škublo a otáčí se na mě a běží. Neměl jsem nabito, vzdálenost mezi mnou a divočákem se začala zmenšovat. Okamžitě jsem přebil (nikdy se mi to nepodařilo rychleji), ale divočák už byl na pár kroků a já nemohl střílet kvůli psovi, který se hnal za ním. Na divočákovi bylo vidět, že není zcela v pohodě, ale i tak do mě narazil. Byla to taková síla, že mě srazil na zadek a jediné co jsem stihl udělat bylo to, že jsem ho pravou rukou odstrčil (pokusil se odstrčit) a on mě obíhal. Dostal jsem se na kolena a divočáka bezpečně na necelý metr dostřelil - konečně. Na tento výstřel jsem použil poslední náboj, který jsem ten den měl po ruce. Klečím na kolenou, pes se ke mě lísá a Já pozoruji poslední výdechy divočáka. Celá tato situace se odehrála během 15 vteřin. Na kopečku za mými zády slyším dědu, který se z posledních sil drží na nohou a celý udýchaný prohlašuje slova, která si do teď pamatuji: "Nemohl jsem střílet, pořád tam byl pes" s dodatkem: "Myslel jsem, že o Vás oba přijdu."

Nakonec všechno dobře dopadlo a při dělení divočáka jsme našli 4 vstřely, ale jenom jeden prošel skrz - ten poslední. Všechno bylo v přední části těla, dokonce jeden zásah škrtl o páteř. Divočák měl 60kg a zbraně čouhaly ven 4 cm - ač jsem nebyl první střelec, tak jsem dostal zbraně jako památku na tento okamžik. Vždy když procházím okolo, vzpomenu si na tento zážitek. Ten den jsem se poučil a v tašce vždy nosím celou další krabičku nábojů + plné kapsy. Dále jsem změnil materiál vodítka, už žádná kůže.
Hltám všechny informace ohledně střelby na delší vzdálenosti. Omlouvám se za svoji "nenažranost"!
Uživatelský avatar
Petřík
 
Příspěvky: 80
Registrován: úte 17. črc 2012 4:33:46

Re: Příběhy z lovu

Příspěvekod figi » ned 12. srp 2012 10:31:27

S černou mám také dost zážitků, nikdy jsem ale nebyl napaden, i když jsem si to moc přál, utkat se v pořádném boji ( to už mne naštěstí přešlo ). Vždy si to v poslední chvíli "rozmysleli". A to jsem za nimi lezl do rákosí s oštěpem, a šoulal až doprostřed tlupy, po kolenou dosledovával střelené kusy houštinami, ale ani postřelené kusy na mne nikdy neútočily.

Dnešní ráno jsem měl opět v plánu natočení loveckého videa. V pohodě ranním šerem s čistou a jasnou oblohou přijíždím ke státní hranici, a pak tiše šoulám ověšen výbavou pro filmování nahoru k loukám. Přeji si konečně natočit ulovení lišky, zároveň v těch místech žije paličkáč a další průběrný roček, a několik dalších srnců, mezi nimi můj starý známý, ještě loni nejsilnější srnec v honitbě, letos už osmiletý nerovný a stále velmi, velmi silný šesterák. Přicházím na vybrané místo, přehled mám odsud výborný, nahoru na kopec až do pětiset metrů, a doleva ke státní hranici asi 250 m. Vítr mám perfektní, severovýchodní, který ale stejně slábne a během několika minut se utiší na bezvětří. Ještě mi zbývá asi deset metrů, a v zatím silném ranním šeru vidím v dálce kus - srnce s těžko čitelnými parůžky do tří čtvrtin slechů, který míří napříč kopcem směrem od státní hranice, další kusy jsou v louce přede mnou, některé velmi blízko.
Velmi tiše po hraně louky došoulám na místo, roztahuji stativ, pozorovák, kameru zatím ne, ještě je velmi málo světla a je nejdříve nutná prohlídka kusů v dohledu. Meopta 40x70 je i přes špatné světlo vynikající, obraz je sice tmavý, ale naprosto ostře vidím detaily i u kusů hodně vzdálených. Srnec, který přišel od státní hranice mně upoutává na první pohled - je vzdálen přes 200 m a já zřetelně vidím třetí lodyhu - špici. Ihned měřím ( zlatá Leica s osvitem naměřené hodnoty ), srnec stojí na ostro 208 m ode mne. Nastavuji puškohled, a zároveň vidím, jak další srnec, asi čtyřletý šesterák, vysokého paroží, na kterém zatím rozeznávám jen přední výsady ( srnce znám, zadní výsady mé krátké ), nabírá směr k tomu "mému", a přestože se pohybuje jen velmi pomalu a vzdálenost mezi nimi je asi 80 m, jeho záměr je jasný. Ten "můj" už začíná být ve střehu, sice bere paši dál, ale z pohybů a kradmých pohledů směrem k domácímu pánovi hned vidím, že mnoho času nemám, kamera zůstane v pouzdru. Přeměřuji vzdálenost. 205 m, a už jen čekám, až se dobře natočí. Cítím lehké chvění, přestože srnců a srnčího vůbec mám uloveno až extrémně mnoho, ta lovecká horečka je se mnou stále, naštěstí po těch letech lovů a tréninku střelby už nemá na zásah vliv, ale cítím ji.
Netrvá to dlouho, a srnec se natáčí naprosto ideálně, jistí směrem k druhému srnci a evidentně už chce odejít zpět ve směru, odkud přišel. Krátce mířím, a když mi kříž optiky sedí nehnutě na středu komory, střílím. Úder střely, prudké odskočení kusu ( a to jsem čekal, adrenalin z druhého srnce ) a po asi dvou desítkách metrů zastavuje, kousek couvá a padá. Ještě vidím z trávy odkázání zadními běhy.
Je půl šesté, z kopce se ke mně valí mokrá mlha, tak ještě chvíli stojím, a po čtvrthodině mi to nedá, přestože ostatní kusy jsou stále v louce a je předpoklad že se ukáže i ten paličkáč, sám sebe přesvědčuji, že to už nemá cenu, a tahat dva nemám zapotřebí, liška už stejně nepřijde a podobně.
Pomalu docházím k srnci, ta trofej mne zajímá. Zároveň i věk, můj odhad byl dva roky v šeru podle postavy a chování, ale je to kus podprůměrný ve zvěřině.
Spokojeně prohlížím parůžky a naprosto přesný zásah.

Žiju život lovce.

Obrázek
Uživatelský avatar
figi
 
Příspěvky: 357
Registrován: stř 06. čer 2012 22:45:03
Bydliště: Česká Lípa

Re: Příběhy z lovu

Příspěvekod Petřík » ned 12. srp 2012 11:04:14

Lovu Zdar! Jak ty to děláš, chlape? Ty musíš ty srnce tahat z klobouku!

Ještě se vrátím k té černé zvěři. Výše popsaný zážitek byl první, ale ne poslední. Kamarád postřelil prase, které odběhlo do houštiny. Mělo přestřelené kýty - nevím jak mířil, ale prase po zásahu lehlo a bez známek života leželo 15 minut. Když jsme se blížili, tak se teprve postavilo na přední běhy a než kamarád sundal zbraň z ramene, tak bylo v nedaleké houštině. Já jsem okamžitě houštinu oběhl, kdyby prolezlo na druhou stranu - ale nestalo se tak. Čekali jsme chvíli a pak jsme vlezli do houštiny. Začalo se stmívat, tak jsme svítili baterkou. Lezli jsme po kolenou, místy se plazili a viditelnost byla jen na 2 metry. Najednou jsem slyšel, jak z pravé strany něco chrčí - stála tam 50kg bachyně na předních bězích a dosti rychle se přibližovala. Velice rychle jsem se uhnul a kamarád po ní z kulovnice vystřelil - na ostro, na hlavu. Ale bachyně pořád lezla, tak následoval další výstřel - teprve potom posledním výstřelu bylo hotovo. Od té doby nějaký ten pátek utekl, kdybych v současné době měl dohledávat postřelené prase (doufám, že nikdy nebudu muset - není to můj koníček), tak bych nikdy do houštiny nevlezl sám!! Mám z černých rytířů opravdový respekt! Respekt, který přišel až po těchto zkušenostech. Buďte opatrní, nestojí to za to se nechat zranit divočákem - který pod vlivem adrenalinu dokáže hodně.
Hltám všechny informace ohledně střelby na delší vzdálenosti. Omlouvám se za svoji "nenažranost"!
Uživatelský avatar
Petřík
 
Příspěvky: 80
Registrován: úte 17. črc 2012 4:33:46

Re: Příběhy z lovu

Příspěvekod figi » čtv 13. zář 2012 10:53:36

Posledních čtrnáct dnů jsem sice byl lovit jen sedmkrát, ale úlovků celkem jedenáct, tři kusy dančí holé, čtyři kusy černé, dvě lišky a dva srnci. Pěkné lovy, vše ze země na šoulačce nebo čekané, v lese i na loukách.
Včerejší lov byl opět klasika, šoulačka v lese, mírné přeháňky, jen zvěř se neukazovala. Ještě za světla šoulám pomalu zpět k autu, a chci zkontrolovat komplex mlazin s pasekami, v květnu jsem tu viděl srnce s raritní trofejí a po asi deseti neúspěšných čekáních v poměrně nepřehledném terénu jsem nechal tohoto srnce na září. V našich borových lesích se srnčí moc neukazuje, vřesu a borůvčí je všude dost a nic jiného na písku neroste, takže nemají důvod mlaziny opouštět. Začátkem září se ale situace vždy změní, a až do konce října srnčí na paseky vytahuje docela pravidelně.
Opatrně šoulám houštinou, je naprosté bezvětří a také naprosté ticho, pršet zrovna přestalo, musím velmi pomalu a naprosto tiše. Mezi posledními borovičkami už se mi otvírá výhled do paseky a ihned vidím u protější mlaziny kus srnčí. Podle postavy srnec asi čtyřletý, stojí a jistí směrem ke mně. V těchto chvílích a na šoulačkách v lese vždy zvedám rovnou kulovnici a čtu zvěř přes puškohled, použití dalekohledu je velká ztráta času s rizikem odskočení zvěře. Je to on, vidím jediný paroh, s charakteristickým tvarem i zbarvením, ihned přesunuji kříž na komoru a střílím.
Srnec v ráně reaguje prudkým odskočením do mlaziny u které stál. Jsem si jist dobrým zásahem, moje 223 je naprosto přesná a velmi spolehlivá, se střelivem Winchester se střelou Power point jsem ale čekal kus v ohni, jako snad pokaždé.
Na nástřelu ihned vidím malinké kousky plic, spíše plicní pěny, pak ještě asi pět metrů nacházím další, na borovičkách silné otěry tmavé barvy. Dál nic, jsem si ale jist, že srnec není daleko a ve směru odskočení se vydávám mlazinou. Ať se snažím jak chci, nic. Setmělo se, volám známému vůdci barváře, upřesňuji místo, kde jsem - naštěstí honitbu zná velmi podrobně, kdysi tu také lovil.
Po příjezdu jej ihned informuji, že jsem určitě stopu trochu roznesl, on mi ale tvrdí, že to nic není, srnčí pach je velmi silný. Fenka samozřejmě od nástřelu bere moji stopu a jde mlazinou tak, jak jsem šel já. Po opravě znovu od nástřelu, ale na kraji mlaziny otáčí ostrým úhlem a jde k blízkým skalám. Vůdce mne žádá, abych zůstal u nástřelu, a tak sleduji jen kužel baterky a vidím, kde zrovna jsou, pak už nevidím nic. Od skal slyším hlas, pak se vůdce s fenkou vrací, nadává jí, jak je blbá ( je to ještě mladá fenka, starou profesorku mu předloni přejelo auto ) a znovu ji nasazuje. Tohle se opakuje třikrát, jen místo blbá už je výhružka "jednou tě zastřelím".
Pak fenku pouští, znovu ohledáváme nástřel, je to opravdu plicní pěna, otěry na borovičkách jsou ve správné výšce komory, ten srnec tady někde musí být !
Fenka se nevrací, vůdce mi říká - ta potvora je u něj, jinak by tady už byla. Za chvíli je zpět, a po vyzvání "ukaž srnečka" jde zpět do skal. Vůdce tam opět odmítá jít, přece by střelený kus nezdolával takové stěny a velmi prudký svah. Fenka se za chvíli vrací, opět mám čekat na místě a vůdce s fenkou na řemenu se vydává na téměř horolezecký výstup. Světlo baterky mi opět mizí, po chvíli se zase objevuje, oba se vrací.
"Tak my jsme skončili", oznamuje mi vůdce, já odpovídám "co se dá dělat, pojedu sem ještě ráno", a přemýšlím, co tu vlastně ráno budu dělat, když vůdce náhle spustí " Lovu zdar, je to suprová trofej, nikdy bych nevěřil, kam srnec s perfektní komorovou ranou odejde a neprosto bez barvení"
Šplháme spolu do skal, je to neuvěřitelné, prudký skalnatý svah, pak traverzem skalami směrem k dalším houštinám, kam už ale nedošel.
Radost veliká, děkuji oběma, a chvíli si povídám s fenkou, měli bychom ho hned, od nástřelu je to něco přes 200 m, jen kdyby jí pán víc věřil. Flintě a psovi se prostě věřit musí.
Zásah těsně nad střed komory za pravou plec, výstřel o velikosti pětikoruny na středu výškově asi 8 cm za plecí, prostřelené plíce. Při vyvrhování očekávám spoustu sražené barvy uvnitř, ale nic, ani trochu. Záhada, kam ta barva zmizela?

Padesátý letošní úlovek kulí.
Žiji život lovce ..

Obrázek
Uživatelský avatar
figi
 
Příspěvky: 357
Registrován: stř 06. čer 2012 22:45:03
Bydliště: Česká Lípa

Re: Příběhy z lovu

Příspěvekod figi » pon 08. říj 2012 14:15:14

Opět hrozné období - rostou !
V lese od rána do večera obrovské množství houbařů, prolezlé naprosto vše, každý, i nemožný koutek lesa. A všichni najdou, houby jsou všude. Zavážím kaštany, a aniž bych cokoli hledal, po vystoupení z auta na kterémkoli místě naší lesní honitby jen sbírám, vracím se s taškou hub. Teď je snad lepší jít ven s košíkem a kulovnici nechat doma. Cestou potkávám našeho revírníka, je ornitolog, ne myslivec. Hned mne zpovídá, jestli prý nevím, kde hnízdí lelci. No samozřejmě, že vím, samička mi v onom místě už několikátý rok předvedla perfektní herecký výkon, zahrála lelka s poraněným křídlem tak, jako by to dělala denně. Pak se samečkem kroužili v těsné blízkosti kolem mne, dokud jsem to místo neopustil. Já se samozřejmě pečlivě díval pod nohy, abych jim jejich poklad nerozšlápl. Ukazuji revírníkovi přesně místo v mapě, a zároveň i místo, kde letos vyvedli včelojedi tři mladé, to je teprve překvapený, hnízdo včelojeda ještě nenašel. Pak mne zpovídá k plnění plánu lovu - to je samozřejmě to nej, co lidi z LČR zajímá.
Nakonec – on je ten, komu musíme hlásit každý ulovený kus, a pokud chce, předložit ke kontrole. Zrovna mu říkám, že je to nejhorší období a sám vidí, kolik je neustále venku houbařů, když kousek od nás vytahuje do paseky srna se srnčetem a klidně berou paši. Paradoxní situace. Oba se tomu zasmějeme.

Dnes ráno vstávám s cílem jít na holou, ale moc se mi nechce, nikam nespěchám, zvěř je vyděšená po houbařském víkendu, - a po pravdě jsem za poslední období plné úlovků už lovem trochu přesycen. Venku ještě tma a u kávy sám sebe přesvědčuji, že ven musím, zbývá ještě hodně kusů. Přesto vyjíždím, až když je venku světlo.
Pomalu šoulám písčitou lesní cestou, a prohlížím množství stop z uplynulé noci. Srnčí, ale převážně dančí. Blíží se dančí říje, nebudou to mít s všudypřítomnými houbaři jednoduché.
Zamyšlen a zabrán do stop málem přehlédnu kus v pasece mezi nízkými borovičkami.. Srna, slabá, ještě nepřebarvená ani zčásti. Hledám srnče. Nic Chvíli čekám, stojím vystaven na cestě a pozoruji srnu. Ta mne nakonec zjistí, neví sice o co jde, ale zdám se jí podezřelý. Stojí, jistí směrem ke mně, sundávám z ramene zbraň a z trojnožky na 110 m střílím.
Srna značí dobrou ránu, a prudce odbíhá, sleduji ji až mi zmizí z paseky v lese.
Na nástřelu je spousta kousků plic a zpěněné plicní barvy. Další barvu proto nehledám a rovnou přecházím paseku ve směru odskočení srny, musí ležet nedaleko. Do padesáti metrů však srnu nenacházím, je jasné, že adrenalin zapracoval a srna bude ještě dál.. Vracím se k nástřelu, znovu "se nasazuji" na barvu a hledám, kudy srna šla. Po třiceti metrech však barvu ztrácím ( nakonec zjišťuji, že v tom místě srna prudce změnila směr ) a pokračuji proto volným hledáním dál do lesa ve snaze jít tak, jak by srnčí šlo. Srnu nacházím asi 150 m od nástřelu s perfektní komorovou ranou.
Při vyvrhování prohlížím zásah a celé poranění kusu. Na vstřelu zlomená dvě žebra ajedno přestřelené, v plicích velký střelný kanál o průměru asi 4 cm, výstřel velký jak kovová padesátikoruna. Plíce prostřeleny prakticky středem jak na délku, tak na výšku. Naprosto optimální zásah, který s ráží 223 jinak znamená kus v ohni, a také všechny kusy v uplynulých dnech v ohni byly, ale ty moji přítomnost nezaznamenaly. Naposledy se tak zachoval srnec, jehož lov jsem popsal v předchozím příspěvku.
Takovou sílu dokáže dát zvěři adrenalin

Srna po vyvržení s hlavou a běhy vážila 10,5 kg.


A fotografie srny, tak, jak jsem ji nalezl. Vidět je výstřelový otvor.
Obrázek
Uživatelský avatar
figi
 
Příspěvky: 357
Registrován: stř 06. čer 2012 22:45:03
Bydliště: Česká Lípa

Re: Příběhy z lovu

Příspěvekod figi » čtv 18. říj 2012 21:09:49

Ulovení obeznané lišky je většinou velmi jednoduchá záležitost. Oproti vžitým představám mají lišky velmi pravidelný denní řád a podle některých by šly doslova řídit hodinky. Většinu obeznaných lišek ulovím napoprvé, málokdy musím jít dvakrát, a když už musím někdy jít potřetí, nadávám si do začátečníků a většinou ještě hůře.
Lišku jsem obeznal předevčírem při obeznávání srnčí na letišti. Využil jsem teplý bezvětrný večer, a také to, že vedle letiště je řepka, která v letošním příznivém počasí pěkně narostla. Koncentrace srnčí zvěře je tu vysoká, stál jsem proto na okraji letiště a prohlížel desítky kusů. Rozhraní mezi loukou lemující letištní dráhu a řepkovým polem tvoří struha, ke které se svažují dvě meze, zarostlé stařinou. Místy tento pruh měří jen asi osm metrů, aby se pak rozšířil až na třicet, a pak zase zúžil na dvanáct. Člověk se v těchto místech objeví vyjímečně, a když, tak jsem to obvykle já.
Silným zvětšením prohlížím postupně asi tři desítky kusů srnčí, vesměs v dobré kondici. Jediné slabší kusy jsou dva roční srnci. Pak přes plochu letiště přichází srna, srnče, které vede je slabší, a po chvíli ji následuje další s ještě slabším srnčetem. Dobré, ty tady budou a mám je připravené, až bude potřeba. Pomalu se šeří, prohlížím ještě plochu a najednou liška. Vytáhle z pruhu stařiny mezi dráhou a polem. Okamžitě měřím, 683 m, ale liška se pohybuje dosti rychle a mizí mi za horizontem. Je 18:32
Další den jdu z druhé strany, opět teplé, suché a slunečné počasí je zárukou, že liška bude zase zalehlá v travách. Stojím těsně u struhy, vítr mám dobrý a pozoruji srnčí, do půl sedmé mám ještě spoustu času. Dva slabí ročci pořádají večerní spartakiádu. Neúnavně se honí, pak zase přetlačují, a opět honička. Na to, jací jsou to žebráčci, podávají velmi vytrvalý výkon, občas proložený chvilkou míru a několikaminutovou pastvou. Honičky jsou velmi hlučné, proběhnou okolo mne snad na deset kroků a hned jsou zase stovky metrů daleko. Bohužel, těžiště jejich her je asi dvě stovky metrů ode mne, právě v místech, kde by se měla ukázat liška. To není dobré, sem liška nevyleze, pomyslím si. Přesto pečlivě prohlížím oba okraje stařiny, která se táhne ode mne do dáli, půl sedmá se blíží.
Lišku zpozoruji přesně v 18:33, samozřejmě vytáhla na druhou stranu od bláznivých ročků, do řepky. Vidím z ní jen hlavu, zbytek těla je skryt za terénní vlnou. Vzdálenost je dobrá, asi 180 m, sundavám zbraň z ramene, ale ve chvíli, kdy dostávám lišku do optiky, tak už jen vidím, jak mi celá mizí za terénní vlnou. Tak dnes jsi vyhrála, pomyslím si a hned přemýšlím o strategii jak dál. Zkusím to ráno, do osmi určitě přijde. Ranní lov mi ale překazí mlha.
Dnešní večer byl po suchém jasném dni opět jednoznačný. Doma prohlásím, že liška na mně určitě čeká, ba co víc, ona mne už netrpělivě vyhlíží, a tak musím za ní. Tentokrát volím po delší době lov vleže, chci mít lepší přehled a na holých pláních, k tomu na horizontu se jinak ukrýt nedá. Po příjezdu na místo zjišťuji, že vítr fouká naprosto jinak, než se mi to jevilo doma. Takže na vybrané místo to nejde, a volím proto jiný horizont, s mírně horším přehledem, a vítr mám těsný, kdyby liška vyšla opět do řepky, tak po deseti metrech už může být zle. Slabí srnečci běhají někde jinde, je klid. Dnes jsem přijel o něco déle, takže po zaujetí polohy vleže mi zbývá asi dvacet minut do objevení lišky. Pozoruji srnčí, některá srnčata už dorostla svoje mámy. Sem tam mrknu i okolo pásu stařiny, ještě je čas, ale co kdyby. A taky že jo. Liška vytahuje do louky, nejdříve jde lenošivě, mám ji ještě za vrcholky trávy, vedu ji v kříži a čekám na jistou ránu. Náhle zrychluje, a už čáruje holým terénem. Mlasknu, abych ji zastavil, ale sama se zlomek vteřiny předtím zastavuje, pěkně naširoko, okamžitě mám kříž na komoře a střílím. Úder střely a oblak stříže, samozřejmě doprovázený dobrým pocitem. Leží. Pohled na hodinky, je 18:23, dnes si přivstala.
Fena, průměrná, 166 m, 308W, A-max, letos moje devatenáctá liška.
Pohodový lov, střelba na jistotu, nic lepšího si nelze přát.
Obrázek
Uživatelský avatar
figi
 
Příspěvky: 357
Registrován: stř 06. čer 2012 22:45:03
Bydliště: Česká Lípa

Re: Příběhy z lovu

Příspěvekod figi » stř 24. říj 2012 10:31:05

Další lišku, lišáka, jsem obeznal včera ráno. Opět jsem byl prohlédnout srnčí a ověřit si jejich ranní chování, zejména pohyby tlup. Na polovinu listopadu mám úkol ulovit několik průběrných kusů s přesně stanovenými požadavky jak na místo zásahu, tak i na přesné datum ( ve čtyřech případech dokonce i hodinu ), tak musím být připraven.
Šoulal jsem ranním šerem právě na místo, odkud jsem ulovil před několika dny lišku ( lov popsán v předchozím příspěvku ), před sebou mám asi na čtyřicet kroků srnu se slabým srnčetem, tyto kusy patří mezi ty vybrané, postupují směrem ode mne a já jdu pomalu za nimi. Zastavuji přesně v místě předchozího lovu, mám odtud vestoje výborný přehled. Srna se srnčetem podle předpokladu dochází na oraj letištní plochy, jistí, a pak rychle, následována srnčetem přebíhá přes dráhu až k strouze, která vytyčuje druhou stranu letiště. Tam zastavuje a opět jistí, ještě jí zbývá asi 100 m louky, než se dostane do krytu. Po celou dobu ji pozoruji, je tu ještě mnoho dalších kusů, které se chovají přesně tak. Pak vyráží přes poslední úsek, náhle oba kusy prudce zrychlí a zároveň mění směr - a už vidím příčinu - proti nim přes louku běží mohutný lišák. Ten si srnčího vůbec nevšímá, dobíhá na konec strouhy a mizí v ní. Strouha je asi v délce 80 m zarostlá výhonky keřů, které vyrazily na kořenech po vyřezání křovin běhěm předchozí zimy. Kryt je to sice takový, jako by nebyl, v nejširším místě jsou to asi jen dva metry, ale to je jen z našeho lidského pohledu, lišce to bohatě stačí, nejdůležitější je klid. To říkám i majitelům norníků v okolí, když nadávají, že zase nic - kdyby se jen malinko snažili poznat život lišek, neblbli by u nor, ale prošli by se svými psy meze, pruhy stařiny, hráze rybníků a další podobná místa, určitě by lišek měli víc.
Je 7:30, pozoruji dál okolní srnčí, vše je jak má být, velké množství zvěře a chovají se přesně tak, jako jiné dny, rozlehlé plochy letiště i okolí přetahují ve stejných místech. Zároveň přemýšlím, jak na lišáka, zkusím to i večer, ale ráno to bude "tutovka".
Celá letištní dráha i okolní louky jsou perfektně vysečené, snad na 5 cm. Navíc je terén za strouhou pěkně zvlněný, a lišky s oblibou přetahují právě nejnižšími místy v terénu a díky tomu nejsou i na poměrně malé vzdálenosti vidět. Velmi důležitý je vítr, při večerním čekání na lišku je to jednoduché, ráno je nutné mít větší jistotu větru, liška může přijít opravdu odkudkoliv. S tím souvisí i bezpečný výstřel, zejména v hustě osídlené krajině. Proto je výběr místa pro čekání někdy nelehký úkol. Navíc, pokud je kryt, kde je liška zalehlá malý a řídký, nebo leží jen na kopečku v loukách mezi kameny, a má výborný přehled, co se děje okolo, tak někdy přímo úkol neřešitelný. Pak je nutné znát, kudy liška převážně táhne po opuštění krytu a počkat si na ni tam. A nebo metoda pro výborné střelce - lišku si z krytu "vyšlápnout", je nutné projít kryt s přehledným okolím proti větru, dělat při tom hluk nohama v trávě, liška kryt opustí, vyběhne ven a protože neví, co ji vyrušilo, zastaví se a ohlédne. V té chvíli je nutné střílet. Není to snadné, obvykle se zastaví tak po 200 + m, a stojí max 4 - 5 vteřin. Takže střelba musí být velmi rychlá a přesná. Navíc, pokud netrefíme, takto zrazená liška se nějakou dobu onomu krytu vyhýbá. Stejně lze lovit lišky i v rozsáhlých loukách, v době, kda je tráva zrovna tak vysoká, aby nebylo zalehlou lišku vidět, ale odbíhající ano. Zároveň je ale nutné si být vědom toho, že každá chybená rána na lišku je špatně. Lišky "si to mezi sebou řeknou" a pak jsou opatrnější. Při opakovaných chybných ranách se přestanou za světla načas ukazovat a i v noci jsou opatrnější. To zdůrazňuji zejména všem těm, kdo s heslem "liška se bez rány nepouští" střílí ihned i na 400 m ( "co kdyby se ujala" ) a z jinak snadno ulovitelné lišky se stává velmi opatrný a nedůvěřivý tvor.
Večer jsem zalehl na celtu asi 200 m od strouhy, moc nadějí jsem si nedělal, protože jsem tuto lišku do setmění dosud neviděl. Nevytáhla až do naprosté tmy. S tím jsem ale počítal, ráno je ale téměř jisté.
Ještě za tmy docházím na místo, jinde, než kde jsem čekal večer, vítr mám dobrý, ale kvůli směru příchodu lišky volím jiné místo. Střelba bude ale náročná, k místu, kudy liška zatahuje do strouhy to mám přesně 200 m a jestli přijde ukrytá za terénní vlnou, tak mám na střelbu tak deset metrů prostoru. Do příchodu lišky mám půl hodiny, pozoruji celé okolí, pomalu se rozednívá, takže zase srnčí všude, je na co koukat. Zároveň ale hlídám velmi pozorně prostor, odkud liška přijde. Už je krásně světlo, a příchod lišky se blíží, ještě asi pět minut zbývá do půl osmé. Všechnu pozornost proto už věnuji jen místům, kde by se liška měla objevit.
Samozřejmě přišla skrytá terénní vlnou, objevuje se mi asi deset metrů od okraje strouhy, velký silný lišák. Vedu ho v kříži, zvětšení 18x mi umožňuje vidět všechny detaily. Přesně na okraji strouhy přibrzdí, střílím. V optice vidím lišáka padnout, zároveň slyším ten nádherný zvuk - dopad střely. Je 7:28.
Pěkný lov, detailně naplánovaný a vše do puntíku vyšlo podle plánu, jako už mnohokrát.
Velký starý lišák, podle zubů je vidět, že toho má hodně za sebou, jsou obroušené, minimálně třetina délky špičáků není, jeden je v polovině zlomený. Určitě má za sebou mnoho vítězství, až dnes prohrál.
196 m, 308W, zásah přes lopatky, letošní dvacátá liška a zároveň moje stotřícátápátá v mém loveckém životě. Ještě před deseti lety jsem lišky vůbec nelovil ...

Obrázek
Uživatelský avatar
figi
 
Příspěvky: 357
Registrován: stř 06. čer 2012 22:45:03
Bydliště: Česká Lípa

PředchozíDalší


Zpět na Lovectví




Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník


Český překlad – phpBB.cz
cron